Nová auta sledují jízdní pruhy, rychlostní omezení, okolní provoz i pozornost řidiče. Některé systémy mohou zmírnit následky chyby nebo výrazně usnadnit dlouhou cestu, jiné na sebe upozorňují až příliš často. Rozhodující přitom není jen přítomnost asistenta, ale především způsob, jakým jej automobilka nastavila.
Obsah článku
Asistenčních systémů přibývá, jejich kvalita se však liší
Pod zkratkou ADAS (Advanced Driver Assistance Systems) se skrývají pokročilé asistenční systémy řidiče. Některé pouze varují světlem, zvukem nebo vibracemi. Jiné přibrzdí automobil, upraví jeho rychlost nebo pootočí volantem. Ani ty však z běžného vozu nedělají samořídicí auto. Řidič i nadále musí dál sledovat provoz a nést za jízdu odpovědnost.
Evropská unie povinnou bezpečnostní výbavu postupně rozšířila. Od 7. července 2024 musí být všechna nová vozidla vybavena mimo jiné inteligentním rychlostním asistentem, upozorněním na únavu a nepozornost řidiče, detekcí při couvání nebo signálem nouzového brzdění. Pokročilé varování před rozptýlením řidiče bylo od stejného data povinné pro nově schvalované typy vozidel a od 7. července 2026 se požadavek rozšířil na všechna nová vozidla. Konkrétní rozsah povinností se liší podle kategorie vozidla.
Předpis ovšem určuje, co má systém umět, nikoliv jak příjemně bude fungovat. Dvě auta mohou mít v ceníku automatické nouzové brzdění i udržování v jízdním pruhu, ale jejich chování se může výrazně lišit. Rozhoduje kvalita kamer a radarů, software, kalibrace i způsob ovládání.
Při každodenním používání lze asistenty rozdělit podle toho, v čem bývají nejpřínosnější a které naopak nejčastěji prověří řidičovu trpělivost:
| Skupina | Systémy |
|---|---|
| Největší bezpečnostní přínos | Automatické nouzové brzdění, hlídání mrtvého úhlu, upozornění na provoz při couvání |
| Největší přínos pro komfort | Adaptivní tempomat stop & go, kvalitní parkovací kamery |
| Nejvíce závislé na naladění | Udržování v jízdním pruhu, rozpoznávání značek, monitorování pozornosti řidiče |
| Nejčastější zdroj obtěžování | Chybně reagující varování na překročení povolené rychlosti (ISA), příliš aktivní korekce řízení a falešná upozornění |
Asistenti, které řidič ocení hlavně v krizové situaci
Nejpřínosnější bývají systémy, o nichž řidič při běžné cestě téměř neví. Automatické nouzové brzdění, označované také zkratkou AEB, sleduje prostor před autem a při hrozící srážce nejprve varuje. Pokud řidič nereaguje, může samo začít brzdit. Podle situace tak může střetu zabránit, nebo alespoň snížit rychlost nárazu. Není však neomylné. Jeho schopnosti ovlivňují rychlost, počasí, viditelnost, čistota senzorů i to, zda systém správně rozpozná konkrétní překážku.
Podobně nenápadně funguje hlídání mrtvého úhlu. Symbol ve zpětném zrcátku upozorní na vozidlo, které by řidič při změně pruhu mohl přehlédnout. Dobře nastavený systém přidá výstrahu po zapnutí směrovky, když rozezná v mrtvém úhlu jedoucí vozidlo. Případně nenechá řidiče změnit jízdní pruh v případě hrozící srážky. Rozšíření tohoto asistenta v podobě upozornění na provoz za vozem zase může při couvání z řady aut zachytit přijíždějící vůz, cyklistu či chodce dříve než řidič.
Pomáhají také parkovací senzory a kamery, hlavně u aut s nízkým zadním oknem. Důležitější než počet objektivů je obraz za šera, rychlé spuštění a věrohodné vodicí čáry. Přecitlivělé senzory pískající kvůli vysoké trávě nebo vzdálenému obrubníku naopak učí řidiče výstrahy ignorovat.
Adaptivní tempomat dokáže cestu výrazně zpříjemnit
Klasický tempomat pouze udržuje nastavenou rychlost. Adaptivní tempomat k tomu pomocí radaru nebo kamery sleduje vozidlo vpředu a přizpůsobuje mu tempo. Varianta Stop & Go umí v koloně dobrzdit až do zastavení a následně se znovu rozjet, někdy po potvrzení řidičem.
Na dálnici řidič nemusí při každém zpomalení proudu pracovat s pedály a snáze udržuje odstup. Systém ocení i v koloně, kde ubývá monotónního rozjíždění a brzdění. Pořád však nejde o automatické řízení a řidič musí být připraven zasáhnout.
Ani zde však není jistota komfortní jízdy. Jeden adaptivní tempomat zpomaluje přirozeně, jiný nejprve dojede pomalejší auto a poté prudce zabrzdí. Liší se také reakcí na vůz zařazený do mezery, rychlostí rozjezdu nebo nastavením odstupu. Špatně nastavené systémy také „chytají“ vozidla z vedlejších jízdních pruhů a brzdí zbytečně.
Udržování v pruhu: pomoc na dálnici, boj na okresce
Pod jedním názvem se často ukrývají tři různé úrovně pomoci. Upozornění na opuštění pruhu pouze zavibruje nebo vydá zvuk. Aktivní korekce krátce zasáhne do řízení, když se auto blíží k čáře. Nejvyspělejší vedení se snaží vůz průběžně držet uprostřed pruhu, často ve spolupráci s adaptivním tempomatem.
Na dobře značené dálnici může aktivní vedení snížit únavu. Na úzké okresce se ale může s řidičem přetahovat o volant, když se odsune od nákladního auta, objíždí cyklistu nebo výtluk. Systémy někdy tápou u vybledlých čar, dočasného značení či ve zúžení.
Problémem tedy není samotné udržování v jízdním pruhu, ale nevhodně načasovaný a příliš silný zásah. Dobré provedení je čitelné, plynulé a nechá se snadno překonat pohybem volantu. Řidič by měl také jasně poznat, zda systém pruh skutečně vidí, nebo je pouze připraven jej hledat. Právě tohle bývá systém, který řada řidičů po nastartování raději hned vypíná.
Rozpoznávání značek a hlídání rychlosti umí být příliš horlivé
Rozpoznávání dopravních značek obvykle kombinuje obraz z kamery s mapovými daty. Na jeho informacích může stavět inteligentní rychlostní asistent ISA, který řidiče upozorní na překročení zjištěného limitu například zvukem, změnou odporu plynového pedálu nebo jinou zpětnou vazbou.
Smysl je zřejmý: limit lze snadno přehlédnout, zvlášť na neznámé trase. Jenže špatně určená rychlost promění pomocníka v pravidelný zdroj falešných poplachů. Kamera může načíst značku platnou pro odbočující komunikaci nebo třeba nálepku o maximální rychlosti přívěsu kamionu, přehlédnout konec omezení nebo si neporadit s dočasným značením. Také mapy mohou být neaktuální. Opakované pípání pak obtěžuje právě proto, že řidič ví, že zobrazený limit neodpovídá situaci.
Řidič může upozorňování ISA během konkrétní jízdy omezit nebo vypnout, systém se však u moderních vozů kvůli platné legislativě po každém novém zapnutí vozidla znovu aktivuje. Rozdíl mezi auty proto spočívá hlavně v tom, zda jej lze upravit jedním tlačítkem, nebo až po několika krocích v infotainmentu.
Tip z praxe: Snadné vypnutí jízdních asistentů dnes nabízejí vozy Dacia a Renault, stačí dvakrát stisknout tlačítko vlevo od volantu, které vyvolá předem nastavený individuální mód asistenčních systémů, který si sami navolíte. Nemusíte tak vypínat jeden systém po druhém. Snadno přístupné ovládání jízdních asistentů mívají i vozy koncernu Stellantis nebo VW Group. Naopak u KGM (bývalého SsangYongu) se často musíte proklikat hluboko do infotainmentu, abyste asistenty vypnuli. U Hondy zase některé systémy ani nevypnete.
Když auto sleduje řidiče
Jednodušší systémy odhadují únavu z délky jízdy a způsobu práce s volantem. Pokud rozpoznají netypické korekce nebo zhoršující se vedení auta, doporučí přestávku. Pokročilejší monitorování pozornosti řidiče používá kameru v kabině a vyhodnocuje polohu hlavy či směr pohledu.
Bezpečnostní přínos se může projevit při dlouhé noční cestě nebo ve chvíli, kdy řidič věnuje nepřiměřenou pozornost telefonu či infotainmentu. Špatně kalibrovaný systém ale napomíná i při běžném pohledu do zrcátka, kontrole navigace nebo nastavování klimatizace. U některých řidičů může chybovat kvůli poloze za volantem, nasazeným slunečním brýlím nebo částečně zakryté kameře.
Zkušební jízda by měla ukázat, kdy auto spouští výstrahu a jak ji lze nastavit. Časté nepřesné varování ztrácí účinek, zatímco dobře naladěný systém zůstává nenápadný, dokud nemá důvod zasáhnout.
Tip z praxe: Horlivou výstrahu před nepozorností často najdete u vozů čínských značek, konkrétně např. BYD či Omoda. V jejich případě se často stává, že varují na nepozornost už v případě, že se za jízdy déle podíváte na obrazovku infotainmentu
Nejdůležitější test při výběru nového auta
Deset minut kolem autosalonu nestačí. Ideální zkušební trasa vede městem, po okresní silnici i rychlejší komunikaci a zahrnuje také parkování. Během jízdy se vyplatí ověřit:
- plynulost adaptivního tempomatu a změnu nastaveného odstupu,
- reakci na vozidlo, které se zařadí před auto,
- intenzitu zásahů do řízení na různých typech značení,
- přesnost zobrazených rychlostních limitů,
- kvalitu kamer za horšího světla a reakci senzorů u obrubníku,
- umístění nastavení výstrah v infotainmentu,
- počet kroků potřebných ke změně nastavení,
- volby, které si auto pamatuje po vypnutí a opětovném nastartování,
- rozdíl mezi standardní výbavou a příplatkovými pakety.
Nouzové brzdění samozřejmě není vhodné úmyslně zkoušet v provozu. U něj má větší smysl projít návod, ověřit rozsah detekovaných překážek a sledovat zkušenosti z odborných testů, například hodnocení Euro NCAP.
Seznam výbavy nestačí, rozhoduje provedení
Nejlepší asistenční systémy v autě varují srozumitelně, zasahují plynule a řidič rychle pochopí jejich hranice. Stejný název v ceníku přitom nezaručuje stejné schopnosti. Rozdíl může být i mezi modely jedné značky nebo verzemi softwaru.
Při výběru proto dává smysl porovnat nejen cenu, motor a velikost kufru, ale také konkrétní provedení elektronických pomocníků. Přehled může usnadnit nabídka vozů na operativní leasing, v níž lze srovnat různé modely a následně si u každého ověřit standardní i příplatkovou výbavu. Poslední slovo by však měla mít dostatečně dlouhá zkušební jízda. Právě při ní se ukáže, zda bude auto řidiči skutečně pomáhat, nebo mu bude každý den vysvětlovat, jak by podle něj měl řídit.
