Dnes je to přesně 120 let od chvíle, kdy se v Olomouci 16. listopadu 1900 narodila jistá Alžběta Pospíšilová, dnes známá jako Eliška Junková. Dodnes jde o neslavnější českou automobilovou závodnici, která se proslavila po celé Evropě. Ve své době totiž dokázala konkurovat i nejlepším mužským závodníkům.
Její největší závodní úspěchy se datují do druhé poloviny dvacátých let a spjaty jsou hlavně se sicilským závodem Targia Florio, který byl považován za nejtěžší závod své doby. V roce 1927 na něm jela senzačně průběžně druhá, ze závodu ji však vyřadila technická závada na řízení. Hned o rok později se však na Sicílii vrátila a dojela na výtečném pátém místě.
Úspěšný rok i tragický
Rok 1928 byl pro Junkovou sice závodnicky úspěšný, ale bohužel tragický pro její osobní život. Při závodě na Nürburgringu totiž v červenci 1928 zahynul její manžel Čeněk Junek. Právě ten ji přivedl k automobilovým závodům, v roce 1923 svoji závodní kariéru začínala jako jeho spolujezdkyně. Brzy však začala závodit sama. Svatba v roce 1922 navíc znamenala i zrod jejího slavného jména. Příjmení převzala po manželovi, křestní jméno podle přezdívky Eli či Eliza, jak se jí říkalo podle anglického ekvivalentu Elizabeth k jejímu rodnému jménu Anežka.
Sama Junková přitom na Nürburgringu zažila jeden ze svých úspěchů. V roce 1927 tu dojela celkově čtvrtá, respektive první v kategorii do dvou litrů. Po smrti Čeňka však sama ukončila vlastně krátkou, ale úspěšnou závodní kariéru.
S Bugatti i po konci kariéry
Místo toho se stala jakousi ambasadorkou značky Bugatti, s jejímiž vozy léta závodila, když ji propagovala na Cejlonu, kde pomáhala s prodejem těchto automobilů. Právě lehké vozy Bugatti byly ideální pro křehkou ženu, která se silnými stroji svých konkurentů závodila jemným osobitým stylem. Junková vždy jezdila efektivně, což jí přinášelo úspěchy. To z ní udělalo legendu, protože těžce ovladatelné závodní stroje té doby bylo těžké řídit i pro muže, natožpak pro ženu.
„Dokázala jsem ve svém oboru, že se žena může vypracovat na úroveň nejlepších mužů, ale to není tak významné. Důležitý je důkaz, že se může vypracovat podle svých přirozených ženských vlastností a schopností. Jsme příliš nakloněny vysvětlovat své nezdary reptáním na přírodu. Užitečnější je méně se durdit a více trénovat. Pak se ukáže, že leckteré handicapy jsou překonatelné,“ říkala sama Junková.
Další léta se Junková zaměřila na propagaci motorsportu v Československu. Rovněž pracovala pro firmu Baťa. Po válce se pak opět vdala, za novináře Ladislava Kháse. Zemřela 5. ledna 1994 v Praze, ve svých 93. letech.
Za socialismu do zahraničí jezdit nemohla, výjimkou byla vzpomínková cesta na Sicílii v roce 1966. V zahraničí jí přitom i po letech obdivovali a říkali jí královna motorsportu či mistryně volantu. Loni ji dokonce prezident Miloš Zeman in memoriam udělil medaili za zásluhy.
Ostatně mluvilo se o tom, že i samo Bugatti jí vzdá hold speciálním Veyronem v osobité žluté barvě, kterou Junková léta využívala. Na to však bohužel nedošlo, stejně tak zatím nevznikl seriál podle scénáře spisovatele Pavla Kosatíka, o němž se hovořilo před třemi lety. Životní příběh Junkové by si však takové zpracování zasloužil. Zajímavý byl více než dost.
