Maserati Bora: Předchůdce MC20, co chtěl být superauto pro každý den

Značka Maserati léta platí za výrobce sportovně laděných automobilů, což platilo už na počátku sedmdesátých let, kdy světu poprvé představila model Bora. Ten byl zástupcem nové generace aut, první supersport značky. Dodnes je známý, v době premiéry ale obchodně tolik nezaujal. Znáte příběh tohoto vozu, který debutoval na stejném autosalonu jako prototyp Lamborghini Countach?

Maserati Bora se světu poprvé představilo 11. března 1971 na tehdejším ženevském autosalonu. Pohledný sportovní automobil s uprostřed uloženým vidlicovým osmiválcem byl výsledkem několikaletého vývoje, který odstartoval v říjnu 1968. V tehdejším roce automobilku Maserati z rukou rodiny Orsi převzal francouzský Citroën, který se rozhodl změnit image výrobce sice rychlých, sportovně laděných vozů, ale koncepčně poněkud zastaralých. Proto nový majitel kývl na projekt sporťáku s motorem uprostřed, tedy koncepci, která byla tehdy horkou novinkou, zpropagovanou v polovině šedesátých let Lamborghini Miura a De Tomaso Mangusta, případně na závodních tratích Fordem GT40.

Superauto pro každý den

Takzvaný projekt Tipo 117 vznikal pod vedením konstruktéra Giulia Alfieriho, design navrhoval slovutný Giorgetto Giugiaro, který si v té době založil vlastní studio Italdesign, po své kariéře u firem Bertone nebo Ghia. Ten nakreslil vůz podle tehdejších norem segmentu. Šípovitou příď zdobily výklopné světlomety, podle poslední módy byly i hranaté tvary. Později uvedené výrazné nárazníky americké specifikace reagovaly na tehdejší bezpečností normy v USA, které tam ovlivnily styl i dalších sporťáků. Do stylu přitom už promluvila aerodynamika, součinitel aerodynamického odporu činil 0,38. Té době odpovídaly i na dnešní dobu vlastně kompaktní rozměry, délka 4.335 mm a rozvor 2.600 mm.

Samotný charakter se ale proti konkurenci lišil. Maserati také u superauta chtělo nabídnout komfort, typický pro jeho vozy. Dnešními slovy bychom tak Boru nazvali „supervozem pro každý den“. Z toho důvodu tak automobil nazvaný podle jednoho druhu středomořského větru (podobně jako soudobé Ghibli) nabídl nastavitelný volant pro snadnější nastupování i komfortnější posaz za volantem. Tomu pomáhaly dokonce i nastavitelné pedály. Komfort navyšovalo nejen naladění podvozku, ale také třeba na sporťáky pečlivé odhlučnění. Mezi kabinou a motorovým prostorem tak bylo dvojité sklo, u motoru ani nechyběl koberec pro utlumení zvuku. Využitelnosti zase pomáhal rozměrný zavazadelník vpředu, zatímco základní výbava zahrnovala i takové komfortní prvky jako klimatizace nebo elektrické stahování bočních oken.

Sázka na osmiválec

Pohon měl na starosti vidlicový osmiválec o objemu 4719 cm 3, vyzbrojený čtyřmi dvojitými karburátory Weber 42 DCNF a elektronickým zapalováním Bosch, který dosahoval výkonu 228 kW. Sladěn byl s pětistupňovou manuální převodovkou pohánějící zadní kola.

V roce 1973 se ale Bora dočkala také zvětšeného osmiválce o objemu 4,9 litru. Ten reagoval na tehdy přísné americké emisní normy, kvůli čemuž byl naladěn jen na 210 kW. V průběhu doby však posílil na 239 kW, mimo USA pak dokonce dosahoval až 243 kW. Taková Bora uháněla až uváděnou rychlostí 285 km/h, zatímco s menším agregátem maximální rychlost činila 270 km/h.

Motor a převodovka byly umístěny v pomocném ocelovém rámu, který byl součástí samonosné karoserie. Všechna kola byla nezávisle zavěšena, což byla pro Maserati tehdy novinka. Podvozek měl původně využít vpředu vzpěry McPherson, kvůli jízdním vlastnostem ale byl tento nápad opuštěn. Místo toho tak Bora využila typičtější kombinaci vinutých pružin a teleskopických tlumičů. Nechyběla pak ani technika nového vlastníka. Citroën totiž dodal na svoji dobu vyspělý hydraulický systém. Ten ovládal nejen odvětrávané kotoučové brzdy, spojku a plyn, ale také vyklápění světlometů nebo nastavení sedadla řidiče.

Maserati Bora doplnil Merak

Prodeje vozu se rozběhly pár měsíců po výstavní premiéře. O rok později navíc Maserati Bora poskytlo i základ pro odvozený model Merak. Ten si zachoval stejný základ, avšak kabina použila praktičtější konfiguraci 2+2, a to díky pohonu kompaktnějším vidlicovým šestiválcem místo osmiválce.

Právě Merak se nakonec stal obchodně úspěšnějším, zřejmě díky nižší cenovce a praktičtějšímu interiéru. Vydržel tak v produkci až do roku 1983, zatímco Bora se přestala vyrábět už v roce 1978. Postaveno bylo jen 564 jejích kusů (314 s 4,7litrovou V8, 250 s 4,9litrovým motorem). Naopak odvozený Merak dosáhl na 1.380 vyrobených exemplářů.

Maserati Bora se tak i kvůli tomu přímého nástupce nedočkalo. Ostatně po konci Meraku Maserati segment superaut na léta opustilo. Vrátilo se až exkluzivním MC12 z roku 2004, což však byla jen lahůdka pro pár sběratelů s technikou Ferrari Enzo. Plnohodnotným nástupcem Bory je tak až loni představené Maserati MC20, superauto s šestiválcem uprostřed, co chce rovněž zaujmout každodenní využitelností. Tak snad obchodně prorazí více!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *