Novinářská prezentace nového auta. Jak taková akce probíhá?

Možná vás někdy zajímalo, jaká je práce automobilového novináře nebo spíše jak vypadá prezentace nového vozu pro novináře. Možná si také mnoho z vás říkalo, že pro člověka, kterého baví auta to musí být práce snů. Na první pohled to je opravdu jednoduché – dostanete pozvánku na prezentaci, jedete na letiště, odletíte do nějaké zajímavé destinace, tam vám půjčí nějaké zajímavé auto, vy se projedete, něco dobrého sníte a vypijete, vyspíte se v hotelu a druhý den odjedete na letiště, odletíte domů a hotovo. Nic samozřejmě neplatíte, někdo se postará. Skutečně práce snů.

Jaký je tedy skutečný průběh takové prezentace. Začátkem března proběhla mezinárodní prezentace vozu Enyaq Coupé iV v Toskánsku. Pozvánku se základními údaji jsem obdržel asi měsíc před vlastní akcí a asi týden před odletem podrobné informace, včetně harmonogramu.

Středa

  • 08:30  otevření check-in přepážek letu č. KM7156 do Grosseta
  • 10:30  odlet letu č. KM7156 z Prahy do Grosseta
  • 12:10  akreditace a krátký briefing na letišti
  • 12:30  předání vozů a test drive
  • 13:00  oběd v Tenuta Ammiraglia – Frescobaldi
  • 14:00  testovací jízdy
  • 16:00  check-in v hotelu Argentario Golf Resort & Spa
  • 18:45  welcome drink v lobby hotelu
  • 19:00  tisková konference
  • 19:30  večeře v hotelové restauraci

Čtvrtek

  • 08:00  snídaně a check-out
  • 09:00  testovací jízdy
  • 11:00  odevzdání vozů na letišti
  • 12:30  odlet letu č. KM7157 z Grosseta do Prahy  

Pestrý výběr a zajímavé trasy

Co se týče práce novináře, tak nás obvykle nejvíce zajímá vlastní svezení, které samozřejmě začíná převzetím vozu. V případě Enyaqu bylo na výběr 45 aut, z toho asi polovina nejvýkonnějších modelů Coupé RS iV, a k tomu trasy od 50 do 100 km vedoucích na první zastávku, kterou bylo, v Toskánsku trochu překvapivě, vinařství. Zvolené trasy auta nešetřily, mnou zvolená vedla převážně po úzkých místních silnících, často i docela rozbitých, a zakončená byla šotolinovým finišem.

V místě oběda jsme měli možnost prohlédnout si odkrytý podvozek Enyaqu a dále si vyslechnout technické detaily, či promluvit s techniky a designérem palubní desky o tom, co se nám líbí, k čemu máme výhrady, případně co připravují do budoucna. Po občerstvení jsme přesedli do jiné verze Enyaqu s cílem nastaveným na místo ubytování, kterým byl hotel na poloostrově Monte Argentario.

Tentokrát byla mnou zvolená trasa vedená více po rychlostních silnicích, nicméně většina z nás z plánovaných tras odbočila, aby mohla auta nafotit na zajímavých místech, vyzkoušet ovládání vozidla a jeho jízdní vlastnosti a zároveň si prohlédnout krásné scenérie na pobřeží, či zajet do historického centra Grosseta. Bylo vidět, že Enyaq vzbuzoval zájem, nebyl jsem jediný s kým se dal na zastávce pro pořízení fotek někdo z místních do řeči a ptal se, „co to žere a kde to spí“.

Příjezdem na hotel pro nás novináře práce většinou nekončí, před večerní tiskovou konferencí a večeří je právě čas zasednout k soustruhu, tedy k počítači, a poslat do redakce či vystavit na web fotografie a napsat článek o prvních dojmech o testovaném autě. Při večerní tiskovce jsme si vyslechli další technické podrobnosti, opět jsme měli možnost zeptat se na to co nás zajímá.

Při večeři se, opět trochu překvapivě, bavíme více o autech než o pěkných hosteskách a potom už jen musíme pamatovat na to, že ráno v 9 odjíždíme na letiště, takže to na baru nesmíme moc přehnat, protože to auto nám tam nikdo neodveze a letadlo také nepočká. Druhý den po snídani nás čeká vyleštěný a nabitý třetí kousek, tedy třetí Enyaq, který jsem si vybral na cestu zpět na letiště. Cesta na letiště je už klidnější, je čas na prostudování hlubin palubního počítače i na prostudování krás jarního Toskánska. Před letištěm zbývá trochu času na pár fotek detailů a už běžím na předletovou kontrolu a je čas odletu. 

Nejen jezdění 

Při odletu se ukázala ještě jedna zajímavost zvolené destinace. Letiště v Grossetu není standardní civilní letiště, ale letiště italských leteckých sil. To znamená, že přednost samozřejmě mají vojenská letadla, takže odlet se asi o půl hodiny opozdil, protože kluci na Typhoonech se také chtěli proletět. A rovněž na letišti v Grossetu asi nebylo běžné naše letadlo maltských aerolinií, které vzbudilo zájem amatérských fotografů kteří nás ve velkém fotili, když jsme rolovali na startovací dráhu.

Na těchto prezentacích je zajímavé i to co nevidíte. To množství lidí, kteří jsou potřební k tomu, aby tuto prezentaci naplánovali, připravili a zajistili. Během 14 dnů se na prezentacích vystřídalo několik set novinářů z celého světa, pro které bylo každý den připraveno 45 umytých, vyčistěných a nabitých testovacích aut. Myslím, že to je docela náročné na logistiku a organizaci, zde navíc zkomplikované specifikou vojenského letiště, kde přes noc před letištěm nesměla zůstat žádná auta, plocha musela být volná, pro potřeby armády. To znamenalo po odletu novinářů vše odstěhovat a ráno zase přivézt (a znovu vyleštit), aby nová skupina mohla nasednout do čistých aut, protože cesty v okolí byly docela prašné. Před celým týmem Škody Auto smekám klobouk.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.